V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.