Posláním appenzellského salašnického psa byla všestranná práce u stád skotu, koz či ovcí, která se neomezovala jen na pasení, ale zahrnovala například i vyhledávání zbloudilých kusů dobytka, ochranu svěřených zvířat, ale také jejich dopravu na dobytčí trhy po krkolomných horských stezkách a v neposlední řadě to byla také ochrana dvora. Z uvedeného výčtu pracovních povinností appenzellského salašnického psa jasně vyplývá, že vznikala zcela mimořádná vazba mezi psem a jeho pánem, která je pro toto plemeno charakteristická dodnes.

Základy této vazby musí být položeny již u chovatele v rámci tzv. socializace. Je to sice chovatelská samozřejmost, ale u appenzellů to platí dvojnásob. Štěňata, která nemají dostatečné psychické a fyzické podněty a která se během prvních dvou měsíců života nesetkají s jinými lidmi, než s domácími jsou nesebevědomá a ustrašená, těžko navazují kontakt s novými majiteli. Základem odchovu je nejen exterierově pěkné štěně, ale hlavně přátelsky a zvídavě se projevující psí jedinec plný důvěry v člověka, těšící se na společný aktivní život.

Appenzell bude mimořádně šťastný a spokojený, dokážeme-li ho zaměstnat a svěřit mu vhodné úkoly, bude-li mít nablízku „své“ lidi, nebo ještě lépe, pokud si lidé zvyknout brát svého psa jako společníka všude s sebou. Izolace, držení na řetězu či v kotci, stupňuje vrozenou nedůvěru tohoto plemene vůči cizím a nedostatek kontaktu s cizími lidmi a psy nebo dokonce absence jakéhokoliv kontaktu z něj může udělat nepříjemné zvíře se sklonem k agresi. Budeme-li však appenzella vychovávat správně, plně se projeví jeho láskyplná povaha a stane se spolehlivým rodinným psem.

Je však třeba ještě jednou zdůraznit nutnost zaměstnat toto plemeno, ať už to bude hlídání vlastního domu, pravidelný výcvik poslušnosti, agility, výcvik záchranářského psa, flyball, frisbee či jiné psí sporty, při kterých se dobře uplatní jeho pohyblivost, rychlost a mrštnost. Appenzell potřebuje ze všech švýcarských salašnických psů snad nejvíce pohybu, nespokojí se s krátkými procházkami, miluje dlouhé túry, plavání, prostě pohyb všeho druhu.

Pes se musí také naučit dobře vycházet s ostatními psy – zpočátku při hrách se štěňaty a později při pravidelném skotačení s jinými dospělými psy. A konečně se musí také naučit chovat se sebejistě a bezproblémově v nejrůznějších situacích lidského života – ať už je to v restauraci, u veterináře, na procházce v lese, nebo v nákupním centru, při oslavě narozenin dětí nebo při cestách autem či jiným dopravním prostředkem.

O co více je appenzell náročný na výchovu a pohyb, o to méně potřebuje péče o svůj zevnějšek. Vzhledem k tomu, že appenzellský salašnický pes má patrovou srst, péče o ni je skutečně snadná, není třeba jej denně kartáčovat. Ani po dlouhých procházkách v blátivém počasí není většinou třeba víc, než psa vytřít dosucha ručníkem.

Appenzellského salašnického psa lze doporučit pro sportovně založené lidi, kteří mají zkušenost s výchovou psa, mají citlivou, ale přesto pevnou ruku, jsou důslední a dokážou výchovou omezit vrozenou hlasitost appenzella na přijatelnou míru.